Rodiče dětí se mě často ptají, jak najít cestu ke svým dětem. Chtějí vědět, jak s dětmi komunikovat, proč je děti nerespektují, neposlouchají, ignorují, a později v pubertě s klidným svědomím zatracují.

A moje odpověď? Na jedné straně existují celkem spolehlivé univerzální metody, jak vycházet s dítětem, například pravidlo „čím méně slov, tím lépe“. Znamená to, že místo příkazu typu: „Kolikrát jsem ti říkal, že ten binec máš uklidit, ty jsi vážně nepořádník, jednou se v tom svinčíku utopíš!“ řekneme jen: „Kájo, úklid“. (Funguje ovšem jen na ty děti, které chápou smysl daného požadavku.)

ALE....

Způsob výchovy našich rodičů se na nás dozajista odrazí, nicméně míra prožívání emocí, míra nadhledu, empatie či třeba obchodní duch jsou vlastnosti, které buďto máme, anebo nemáme, bez ohledu na výchovu. A tady můžeme my – rodiče – snadno „ztroskotávat“ zejména tehdy, když tyto vlastnosti se svými dětmi absolutně nesdílíme. Ne vždy si uvědomujeme, jak rozdílní můžeme být ve srovnání s našimi potomky. Prostě o tom nepřemýšlíme, nepřipouštíme si to.

Tak například rodič, jehož přirozeným životním stylem je ne-organizovanost, „volnost“ a absence pravidelného režimu, vychovává dítě s niternou potřebou řádu, organizace, denních rituálů, plynulosti. Výsledkem komunikace mezi tímto rodičem a jeho dítětem pak může být vzájemné nepochopení, frustrace či úzkost, a to na obou stranách nebo jen na jedné. V horším případě se u zmíněného dítka můžeme setkat i s chronickou chorobou či alergií.

Komunikace mezi dítětem a rodičem tedy selhává, a to „jen“ z důvodu nepochopení „nastavení a naladění“ dítěte.

Při řešení „slaďování rodiče s dítětem“ se mi osvědčila stará čínská typologie, neb z ní dokážeme vyvodit mnohdy překvapující, (někdy až šokující), informace o člověku i vztahu dvou lidí. Tyhle informace se týkají nejen vrozené mentality, emočního prožívání, ale třeba i komunikačních schopností. Tedy schopností, „na co slyším“ a jak vnímám okolí. A zde je kořen mnoha vztahových problémů, neporozumění i nemocí, ale zároveň východisko jejich řešení.

Jaká je to úleva po zjištění, že chyba není v dítěti ani v nás, jen v nepochopení vzájemného „nastavení“ a prožívání života...